Posted on

Taky milujete kávu? A víte, že si ji můžeme vychutnávat zřejmě jen díky kozám v Etiopii? A víte taky, jaká byla cesta prvních kávových zrníček z původních kávovníků do celého světa?

Koza sežere cokoliv, jen kdybychom se mohli zeptat Kaldiho, legendárního pasáčka koz v Etiopii. Kaldi, jak vypráví pověst, si všimnul, že jeho stádo tancuje od jednoho kávovníku k druhému a spásá třešňově červené bobule. Ochutnal jich tedy několik sám a brzy dováděl se svým stádem. Svědkem jeho dovádění se stal mnich, který ze zvědavosti natrhal stejné bobule pro své bratry. A v noci po konzumaci všichni dostali záhadnou boží inspiraci.

Historie nám dále říká, že v té samé době další Afričané používali na povzbuzení kuličky s kofeinem, proteiny a zvířecím tukem a posilovali se vínem vyrobeným z červené dužiny kávových zrnek.

Káva se později přes Rudé moře dostala do Jemenu a první boby byly patrně upražené někdy kolem roku 1000. A tak se zrodila káva, jakou ji známe dnes. Ta etiopská je odrůda arabika, náročnější na teplotní výkyvy, ale s mnohem větším spektrem chutí…. (Zdroj: National Geographic)

Jakou máte nejraději vy? Rozpustnou? „Preso“? Kapučíno? Turka? Latté machiatto? Jméno kávě dala bývalá etiopská provincie Kaffa. Etiopie je také největším exportérem kávy v Africe. A káva je celosvětově po ropě druhou nejprodávanější komoditou. A Etiopané mají kávu velmi rádi a její pití je sjednocuje napříč celou zemí.

Předhůří Simienských hor
Místní trh

Když jsem byla v Etiopii poprvé (2006), tak první (ale asi ještě i ten druhý) den jsem přežívala s očima navrch hlavy a dezinfekcí na ruce v každé kapse (i u té foťákové brašny) a razila si tiše svoji teorii, že salmonelóza je to nejmenší, co nás může v té zemi potkat :-). Tak budeme jíst jen pečivo a smažená vajíčka a pít kolu, protože láhev je zavřená z výroby a tedy bezpečná!! Představa, že bych tam mohla pít někde nějakou kávu, z neznáme vody!, byla naprosto nemyslitelná. Jenže asi už druhý den večer mě dohnal kofeinový „absťák“ a my se v restauraci po večeři – měli jsme etiopské národní jídlo „indžáru“ (to už jsem pochopila, že na těch vajíčkách to fakt celou dobu nedám) – rozhodli, že si dáme ještě kávu. Byla to lokální restaurace pro místní a tak nikdo z nich neuměl anglicky ani slovo. Na slovu káva/coffee jsme se s obsluhou shodli, i když nám po chvilce nebylo jasné, jestli to znamená stejné věci jako u nás.

Indžára s přílohami v místní restauraci, připravuje se z kvašené obilniny „tefu“. Mimochodem výborná!
Příprava indžáry

Přinesli malý stoleček s čerstvou trávou a na něm malé porcelánové koflíčky, hliněnou konvici s hubičkou, hranatý železný stojan se žhavým uhlím, kovový plát se zelenými zrny kávy a dřevený hmoždíř. Dívali jsme se po sobě i na slečnu (která po zemi rozházela trávu, vhodila na žhavé uhlíky kadidlo, a potom před námi poklekla na kolena) asi dost vyděšeně. (No chápete to???? Někdo jede do Etiopie a nikdy před tím neslyšel o kávovém obřadu….)

Příprava na kávový obřad
Zelená zrníčka kávy před pražením

Kávová zrna se nejprve musí omýt. Na kovový plát se naleje voda, aby se odplavily různé nečistoty. Potom se plát se zrny položí na otevřený oheň, v našem případě na železný stojánek, a káva se před hosty praží. Nádherná vůně z hnědnoucích zrnek se fakt musí zažít na vlastní nos. Upražená zrna se „namelou“ – v našem případě nasypou do dřevěného hmoždíře a dřevěnou paličkou nadrtí. Nasypou se do konvičky, ve které se již na ohni hřeje voda a asi 3x dovedou k varu. Poté hostitelka opatrně kávu rozlévá do malých koflíčků, i opakovaně. Tento první chod se nazývá amharsky ABOL (velký) a káva je opravdu výborná, silná. Až je všechna káva z první várky vypitá, doleje se voda a připraví se druhý chod –THONA (maximální). Po vypití druhé várky celý obřad končí třetím chodem, třetí dolitím vody a posledním přivedením k varu – BEREKA (poslední). Tato káva už je více vodová. A „bunna ceremony“, amharsky kávový obřad, končí.

Pražení kávy je součástí kávového obřadu

Tento obřad jsme si užívali ještě mnohokrát a vždy se mi opakovaně dostával hluboko pod kůži, přesto jeden z nich byl nejsilnější . Rozhodli jsme se pro třídenní přechod Simien Mountains. Nebudu psát „trek“, protože naše batohy a stany se potupně vezly na mule (mimochodem já jsem po koních a mulách lačně pokukovala taky – moje fotovýbava vážila 15 kg) . Byl to jeden z těch „výborných nápadů“, kdy člověku (mně) nedojde, že existuje něco jako nadmořská výška a méně kyslíku ve 4 000 metrech a aklimatizace není jen nějaké slovo. Asi 750 m před naším táborem (v té výšce jsem to vnímala jako 100 km 🙂 ) nás chytila obrovská bouřka s kroupami a tak jsme „jako princ v pohádce“ poprosili o střechu nad hlavou rodinu u jednoho simienského domečku. Ti lidé nás bez zaváhání pozvali do svého domova, nejchudšího obydlí, kde jsem kdy do té doby byla.

Simienské hory (kolem 4000 m)

Bylo šero. Bouřkové, tmavé mraky vzaly poslední zbytky světla a tak chvilku trvalo, než jsme se rozkoukali. Uprostřed žhnuly uhlíky a domek byl plný dýmu. Až po chvilce jsme si všimnuli přehrazení z dřevěného klestí, za kterým byly ovce a kozy a nad nimi ze stejného klestí propletené „patro“, které sloužilo na spaní. Dobytek v noci vydával teplo a teplo v horách, kde i v létě klesají noční teploty k nule, je luxus (ráno ve stanu, kdy jsem si večer zapomněla dát láhev s pitnou vodou k sobě do spacáku, mi hory ukázaly, jak drsný život tam je – voda v láhvi byla zmrzlá).

Místnost, kde rodina žila, světlo je pouze od blesku

Takže ono je úplně jedno, kde obřad kávy absolvujete, jestli je to v „luxusní restauraci“ nebo v té nejprostší a nejchudší chýši. Etiopané ho vždy provádí s úctou a láskou k těm malým zrníčkům, které díky Etiopii zná celý svět. Není to jen pití kávy, je to opravdu obřad, je to něco víc… Nazvala bych to láskou k životu, opravdové „bytí“.

Rozmělňování upražených kávových zrnek

V místnosti jsme byli společně se ženou a jejími dětmi, asi desetiletá holčina mamince pomáhala, roční batole se úpěnlivě drželo mámy a uklidňovalo kojením z jejího prsu. Ostatní děti se schovaly mezi ovce. Žena na ohništi připravovala večeři, vařila brambory. Těch brambor na talíři bylo opravdu jen pár – všechno, co lidé v Simienkách mají, je vyváženo neskutečně tvrdou dřinou, doslova vyrváno horám na strmých políčkách. Kde jsme my měli problém s rovnováhou, tam oni obdělávají půdu s býky a dřevěným pluhem – a ta žena ten talíř vzala a nabídla večeři nám. Kdybych tenkrát mohla každou tu bramboru vyvážit zlatem, tak by to stejně nedokázalo opětovat/vyvážit její pohostinnost…..

„Mytí“ šálků na kávu
Brambory na ošatce, o které se s námi podělili…

Tak jsme tam jen tiše seděli a koukali po sobě. Naše mula s našimi zásobami už byla dávno na místě, nemohli jsme ani přispět na společný stůl. Odmítnout nešlo. Sníme jim večeři, mnohdy jediné jídlo za celý den! A pak nám to došlo a ulevilo se nám :-). Vzali jsme si jednu malou bramboru, kterou jsme si my, „ti bohatí tam“, rozdělili. Následoval obřad kávy, který jsem si opravdu vychutnala úplně jinak než ty předchozí a vím, že na něj nikdy nezapomenu. Nikdy v životě jsem ještě nedostala tolik, přesně podle rčení „host do domu, Bůh do domu….. Ještě teď cítím ten kouř a slyším ťukat kroupy o střechu….

Samozřejmě, že jsme jim tam tajně nechali „dárek“ v houních, kde jsme seděli, ale ono to tam je stejně nějakých pár desítek kilometrů do nejbližšího místa, kde by si mohli něco koupit, třeba jen to dřevo na vaření…

A musím napsat, že od mé první „Bunna Ceremony“ si pití kávy užívám naplno s hlubokým uspokojením a vzpomínkou na jednu „chudou chýši“ v Simien Mountains, která byla plná bohatých lidí s otevřenou náručí a laskavým srdcem.

Zdroj: https://alenahrdinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=467175

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *